Laďka a Miladatlon HERO

Miladatlon Triathlon HERO 

Jak jsem si slíbila před rokem, tak jsem splnila. Už nikdy žádný Ironman. Je ale potřeba si dělat náhradní plány. 

Když zjistím, že Jura přihazuje na Miladatlon distanci HERO, neváhám ani vteřinu. Bude to náročné, ale nebude to na celý den, dva. Rodinná atmosféra, nestojí to mateřskou a je to za barákem. A tak 20.8. jsem na startu, spolu s dalšími 9 závodníky na nejdelší vzdálenosti. Dny před závodem jsou poslední dobou jak přes kopírák, tedy urgování Denči, ať mi dá tělo dohromady. 

Večer před výstřelem jsme na Miladě na rozpravě. Ticho před bouří, tedy ani ne ticho, spíše neustále plačící a dojímající se ředitel Jirka Sýkora před závodem mi naštěstí nerozhodí sandál. Jsem v klidu. Hned na úvod! Jirko, pokud bude příští rok Miladatlon HERO,rozhodně jdu do toho. Děláte to krásné! Díky moc Tobě i celému týmu.

No nic. Cesta je cíl. Moje cesta a zároveň cíl je dorazit do limitu, v „normálním“ zdravotním stavu, ideálně bez defektu a s úsměvem, klidně křečovitým.

Tři okruhy s výlezem z vody. Přes dva kilásky na paní radovou, žádný stres, teplo bylo. Za 50 minut venku. Účes nedrží, řasenku naštěstí nemám, úsměv stále ano. Depo mám tak pomalé, že by za tu dobu stihla máma uvařit guláš. Ale jedu na krásu, takže nevadí. Sedám na kolo a těším se na svezení. Čtyři okruhy, 67 kilometrů, drobné převýšení. Hned v prvním kole začíná kapat. Nemusí pršet, jen když kape. Je to celkem příjemné. Je teplo a drobné osvěžení není na škodu. 

Střih. Ceďák jako prase, po celou dobu závodu, kromě vyhlášení. Polní cesty se mění v bahnité oraniště. I Zetor by měl problém. Cyklistickou část absolvuji téměř sama. Skoro sama. Občas na mě totiž zavolá ploténka, jestli si dělám srandu. Holky jsou na čele, já na chvostu startovního pole. Špinavá jako prase, takže na krásu už to není, ale pořád bez větších problému šlapu. Umístění tedy netřeba řešit. Denča (pokud mě momentálně v depu neprošvihne) mi kupuje espressíčka, láduju se melounem, bahnem, banány a zase bahnem. 

Po poledni se chystám na běh. Tady vidím vzhledem k mému stavu - zdravotnímu, problém. Ale! Čas máme, takže procházkou si dám kdyžtak 1/2 maraton. Depo mám zase dlouhé. Ale známe tváře, kamarádi a kovaní supporti už to hecují. Díky Evce, Frolíkům, Voňkovce, Denče. V depu takové to „Life is porno“ - převlečeno do suchého, které je hned zase mokré a jde se na to. Po 300 metrech, já - člověk dopující se magnesiem více než proseccem, tedy netrpící na křeče, dostávám do stehna takový sekec mazec, že musím začít protahovat. Mám deprese, že mi osobní fyzio Denča v dalším kole nepomůže, protože už sama závodí. Ale tak jak to rychle přišlo, tak to zase zamávalo a odešlo. Nakonec z toho byl i celkem běh, pomalý, ale snaživý. S Evkou jsme si to všechno nestihly opět říct, nicméně to uteklo a byl tady cíl. Doslova, zazvonil zvonec (v cíli jsme mohli symbolicky zazvonit) a krásného dne konec. 

Na trase jsem strávila asi 8 hodin. I přesto, že bylo fakt dost podzimní počasí, tak to bylo skvělý. Byly jsme jen tři holky a celkově nás Jura všechny vyhlásil. Ale o to fakt nešlo a nejde. Klíční kosti drží, defekt nebyl, dřepy dělat ještě nelze, ale úsměv přetrvává.

Kolo: Cannondale F-Si Carbon 4 ALP

Výživa: Penco - suky, jellybar a tablety

Oblečení: Dynafit 

Laďka Antalová, ambasadorka Koloshop.cz