West Highland Way a Cape Wrath Trail - cestování nalehko drsnou Skotskou vysočinou

Skotsko jsem měl na seznamu vysněných desitnací už od mých mladých let Poprvé se mi podařilo Skotsko objet na kole v roce 2017. Znalost prostředí se velmi hodila na tuto hiking akci. Tak trochu jsem si myslel, že vím, do čeho jdu, co čekat a jak na vrtochy počasí…ovšem jak se ukázalo, tento výlet mě měl přesvědčit o opaku.

Pro někoho bude možná článek delší, ale mým cílem je předat své zkušenosti dalším, kteří by se chtěli podívat do podobných končin.

Začneme ale hezky od začátku a vrátíme se do chvíle, kdy si kamarádi Jarda, Aleš, Jirka a Honza (já) tuhle cestu zatím plánovali jenom na papíře a snažili se připravit tak, jak to jen v domácích podmínkách bylo možné.

Příprava

Prvním krokem bylo nastudovat si aspoň pár zajímavostí a základních informací. Já si o Skotsku nastudoval, že:

• je jednou ze čtyř zemí konstituční monarchie Spojeného království Velké Británie a Severního Irska,
• hlavním a druhým největším městem Skotska je Edinburgh,
• ve Skotsku žije 5 438 100 obyvatel,
• třebaže je Skotsko součástí Spojeného království, má svůj nezávislý politický systém a vlastní soukromé i veřejné právo (skotské právo),
• oddělení skotského právního a vzdělávacího systému a církve i po uzavření Unie přispělo k pokračování skotské kultury a skotské národní identity,
• v zimě jsou maximální průměrné teploty okolo 6 °C a v létě okolo 18 °C,
• skotskou národní kulinářskou specialitou je haggis - ovčí vnitřnosti s cibulí a ovesnými vločkami vařené v ovčím žaludku,
• ve Skotsku se též vyrábí ceněná whisky :)

Krok 2 = připravit sebe, jak jen to půjde. Čekalo nás celkem přes 540 km za 13 dní, takže průměrně maratonek denně. Tohle nejde vzít na lehkou váhu. Denní limit km je ostrý. Neexistuje možnost zkrácení trasy. Trénink tedy nelze v žádném případě podcenit.

Při posledním 40 km dlouhém výšlapu a testu ostré výbavy se však objevilo něco, co mě zaskočilo. Lehké poškození mých oblíbených Inov8 a puchýř malíčku, jako když oloupete banán. Jasná stopka na 10 dní a nutnost pořídit nové boty. Ajaj. Nové boty dva týdny před ostrou akcí?

Hlavně neudělat žádnou chybu, že jo.  Mám za sebou GR20 přes Korsiku, mám za sebou část GR11 přes španělské Pyreneje. S dalšími členy výpravy jsme si vytvořili sdílenou tabulku, kam jsme všichni poctivě vyplňovali druh, název a hmotnost položky výbavy (v mém případě i odkaz, kde danou položku najít na Koloshopu). Strávil jsem tím hodiny.

Všem, kteří ladí svůj setup a máte svou partu, tento postup doporučuji. Uvidíte, co nesete zbytečně, jaké jsou alternativy, ale hlavně vidíte součet základní hmotnosti bez jídla a vody. Ideálně pod 8 kilo.

Na které položky výbavy jsem pyšný?

A pak pá důležitých detailů neznačkové výbavy :) Víc s sebou nepotřebujete.

Boty jsou kapitola sama o sobě. Které nakonec beru? Mizuno, Inov8, Altra, Brooks…Hlavně ne změna týden před odletem. Ale musím. Snad moje volba bude dobrá. Vyhrály Brooks. Dnes bych volil jinak. Kdo to mohl tušit.

West Highland Way

West Highland Way (WHW) má cca 170 km. Začíná na okraji Glasgow. My si dáváme jako předkrm 20 km hned po příletu ten den večer. Jde to krásně. Na další dny máme něco okolo 50 km denně. 

Je Velikonoční víkend. Trasa je vcelku frekventovaná dalšími hikery. Kdo z nich ale po dosažení cíle ve Fort William pokračuje dál? Asi jen my. Trasa není přísná. Cesta je značená, jasná a bezpečná. I proto jsou na trailu celé rodiny, páry, party. Obecně panuje u všech výborná nálada. Občas někdo kulhá, někdo trpí puchýři. Je to vidět na první pohled z výrazu obličeje. WHW je trail, na který bych klidně vyrazil se svou desetiletou dcerou Eliškou. Když to nepůjde, nevadí. Máte relativně snadno přístupné možnosti, kde si odpočinout, uniknout z trailu. Uvidíte Loch Lomond, Glencoe, Vysočinu, městečka, samoty, poznáte střední část Skotka, která se vám vepíše do paměti. Trail končí u Ben Nevisu, nejvyšší hoře Skotska. Nejen její monumentálnost vás ohromí. Když budete chtít, na kopec vede relativně bezpečný trail.

První borec, kterého na 170km trase napříč Skotskou vysočinou potkáváme, je Čech. Má spálené uši, šel obráceně od severu, nedalo se tam nikde schovat přes sluncem - takže nám pro jistotu dává svůj opalovací krém. Budeme ho ale potřebovat? Jsou to gramy navíc. Znovu potvrzuji vstřícnost a slušnost všech hikerů.

Cape Wrath Trail

Čtvrtý den je tu a s ním začátek naší cesty po Cape Wrath Trail (CPW). Tohle je vážení jiná hra! Na úvod sice 8 km po asfaltu (po kterém jsem už před 8 lety jel na kole – člověk má obr radost, když je někde, kde to trochu zná), pak odbočka, stezka údolím, první kopec a první mapování, protože tady není a nebude žádné značení. První nutnost jít volným terénem…konečně večer nacházíme prázdnou bothy (místní kamenné chaty). Spíme asi jen do 4 do rána, když už se nedá vydržet rachot myší, kterým vlastně celá bothy patří a my jsme právě ti vetřelci, kteří tam nemají co dělat.

Ráno panuje dobrá nálada. Vstáváme a i když se snažíme ráno ničím nezdržovat, máme prakticky vše už nacvičené, nestihneme celou rozborku a zborku dřív než za jednu hodinu. V 6:30 jsme na trailu, cesta stoupá vzhůru, v sedle ale mizí. Poprvé se ocitáme v místech, která jsou asi kouzelná, ale terén je opravdu velmi špatně schůdný. Občas padáme, občas se boříme do bláta, mokneme, naše tempo je pomalé. Po hodině začínáme nadávat. Zažíváme těžké chvíle, ale síla jít dál nás neopouští. Svačíme v dešti pod stromy (kde opět potkáváme kluka z Třebíče, asi celkem 3. člověka na celém trailu).

Čeká nás stoupání do cca 550 m n. m., ale už teď víme, že tam možná bude sněžit. Nahoře jsou nádherná jezera, štíty, vcelku zřetelná pěšina. Ani nevíte, jakou radost vám udělá obyčejná pěšina, že víte kudy jít. Scházíme se u obsazené bothy v tajemném zálivu moře a jdeme společně dál. Proč je ale najednou ta cesta tak složitá? Proč nás čeká dlouhý přechod močálem kolem mořského zálivu? Cesta zmizela, orientujeme se jen dle GPS a potoku. Začne prudké stoupání po sotva znatelné pěšince, jdeme všichni bomby…a najednou zázrak! Napojujeme se na nádhernou pěšinu, nebe se otevírá a leze modro! Křičíme blahem, letíme vstříc stoupání a klesání. Jsme v cíli etapy. Dost vyčerpaní. Skoro 50 km. Vaříme kilo rýže, krájíme jednu cibuli a mícháme 3 malé tuňáky. Nohy děsně bolí, boty jsou durch. Myji si je v malém potůčku. Nebyla to dobrá volba.

Opustit trail nebo jít dál?

Nocleh v Barisdale byl fantastický. Probuzení do studeného ale jasného rána. Prvních 12 km jdeme po nádherné pěšině kolem zálivu a říkáme si, že tohle za to opravdu stojí. Sem se už asi nikdy nepodívám. Silnice tam nevede. Idylka ale mizí s dalším stoupáním do sedla, které není na první pohled moc vysoké - 720 m. Obtížná je ale opět orientace. Absence značení, kamenných mužíků, pěšiny, náznaků pěšiny a naopak neustálá přítomnost močálu, vody, kamenů nás nutí neustále hlídat si svou pozici na mapy.cz. Ještě že je máme stažené, bo signál tu není. 

Kopce okolo patří mezi tzv. Munroe, tj. mají více jak 1000 stop, cca 900 m. Vypadají ale jako běžné dvoutisícovky z Pyrenejí, jen jim chybí těch příjemných 1300 spodních metrů. Náš pohyb zde nazýváme kamzičení. Jdu první, chci to mít co nejdříve za sebou. V duchu mi hraje melodie Ivana Mládka ...horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu co je hodně špičatá… a začínám propadat pocitu, že tento pohyb v tomto volném terénu, kdy se trail potřebuje za každou cenu přiblížit dalšímu bodu v Rataganu, není pro mě. Čekám pod kopcem, zvažuji jak dál, nějak mi to přestalo dělat radost. Aleš i Jarda dorazili do údolí, Jirku vidíme, ale jeho pohyb je pomalý. Trpí bolestmi snad všeho. Dole dáváme rychlou poradu. Dělíme se na dvě party a já s Jirkou scházím do Rataganu, kde máme hned několikrát po sobě pořádné štěstí. Je tam silnice. Je tam zastávka. Za 40 min jede autobus do Inverness. Přes Citylink kupujeme jízdenky, hledáme hotel a za tři hodiny od rozhodnutí jsme v bezpečí a úplně jinde. O 110 km mimo trail.

Inverness

Zamiloval jsem si to město. Domu několikrát píšu, že sem společně musíme. Atmosféra, nálada, optimismus, prádelna, kluby s místní živou hudbou…lížeme si rány a vedeme s Jirkou diskusi, co dál. Kluci na trailu jsou bez signálu. Máme ale dohodu, že se potkáme v Ullapoolu. 

Užíváme si skotskou snídani, usínáme po ní opět na pokoji, doplňujeme spánkový deficit a jdeme ven. Odpoledne je venku 12°C, lehce poprchává. Je víkend. Všude hraje místní muzika a venku běhají holky v letních šatech. Večer volá Jarda. Říká, že za sebou mají šílený den, šílenou noc, že Aleš jde, ale místy to bylo fakt na hraně, a že pokud se trail nebo počasí nezlepší, budou také uvažovat o změně plánu. Celý den pršelo, trail vedl cestou necestou, močály, bažinami, vysokou trávou. Aleš měl 8 klíšťat, v noci jim vítr vytrhl kolíky a mokrý stan jim spadl na spacáky. Jarda je fakt tvrdej a vydrží z nás nejvíc. Tady ale měknul i on.

Po zprávě od Jardy a prostudování zbývajících tras se s Jirkou rozhodujeme, že už zpět na trail nenaskočíme. Hádá se to v nás. Ale těch 9 dnů stačilo. Půjčujeme si v Inverness auto a vyrážíme směr sever zpět na trail. Vracíme se do krásných skotských míst, která poznáváme a večer dojíždíme kousek od konce Cape Wrath Trail. V Durness kupujeme pár místních piv, večer se budou hodit. Parkujeme na konci světa a jdeme asi 7 km pěšinou na jeden z divů Skotska. Na pláž, která je součástí CWT – Sandwood Bay, odkud je to už jen 12 km k cílovému majáku. Sedíme s Jirkou na neskutečným místě a víme, že tohle už nikdy nezapomeneme.

Přespíme na pláži ve stanu, ráno balíme a vyrážíme na domluvené místo za Jardou a Alešem. Cestou potkáváme první hejna midges…ti dokážou být hodně otravní.

Ullapool

Další kouzelné město! Jdeme klukům naproti. Každému neseme to, co má rád. Timing klapl. Potkáme se po dvou kilometrech. Jsme spolu, pohromadě. Prostě radost! Počasí se umoudřilo a naše první cesta vede hned na místní fish and chips. Kluci vyprávějí, jak to bylo těžké, ale nevzdávají nic. Spíš je mrzí naše rozhodnuti trail definitivně opustit. Bydlíme v nám dobře známém místním hostelu, doplňujeme potraviny a jdeme do místního baru. Nezapomenutelný večírek v Ullapoolu. Nazýváme ho Alešovo formátování. Ráno klukům dáváme vybrat si cokoliv z naší výbavy a zásob. S radostí využívají. Další den je doprovázíme na rozdělení našich cest. Čekají je 4 dny v tvrdém prostředí, ale předpověď počasí je lepší. Celý je to hodně smutný. Loučíme se s takovým tím blbým pocitem v břichu.

Není důležitý počet kilometrů, ale vrátit se

Co dál? Čekat na Jardu a Aleše, nebo využít čas a cestovat po Skotsku? Nebo letět dřív domu? V Ullapoolu jsme se chlapsky rozloučili. Bylo to dojemné. Kluci jsou na cestě vstříc cíli, my v Inverness vracíme auto do půjčovny Aviz (doporučujeme), kupujeme jízdenky na vlak do Edinburghu, koukáme na letenky a ejhle, jsou volná poslední místa.

Večerní procházku městem si s Jirkou moc neužíváme. Co bylo vlastně to správné řešení? Poslechnout racionální já, zkusit si to, jít do hranice svých možností a ukončit trail? Nebo je překročit a riskovat, že může být hodně špatně a ohrozit cíl Jardy a Aleše?

U startu trasy Cape Wrath Trail ve Fort William jsme mluvili s jedním místním hikerem. Ptali jsme se ho, jaký je jeho cíl. Odpověděl, že není důležité, kolik ujde km, ale že se vrátí. Jarda s Alešem to nakonec zvládli celé. Na prostřední etapy ale vzpomínají jako na to nejnáročnější, co kdy na trailu zažili.

Aleši, Jardo, Jiříku – jste ti nejlepší parťáci na tyhle psychoakce. Rodino, diky za to, že mi tyhle nesmysly umožňujete a tolerujete.