Sellaronda Skimarathon - závod, kde může být i cesta cílem

Když mi ani ne měsíc před startem Sellaronda Skimarathon zazvonil telefon, na jehož druhé straně se od našeho obchodního zástupce Dynafitu ozvalo: "Nechceš jet na Sellarondu? Uvolnilo se místo," neváhal jsem ani minutu! Potřeboval jsem jen sehnat parťáka do dvojice, domluvit si volno v práci a začít zjišťovat, do čeho jsem se vlastně pustil.

Publikováno: 5. 4. 2024

6 min. čtení

Sellaronda Skimarathon je nejmasovější skialpový závod světa, kterého se účastní 550 dvojic z celého světa a to včetně mnoha hvězd tohoto sportu. Trať na sjezdovkách známého lyžařského okruhu SellaRonda v Italských Dolomitech, mající délku 42 kilometrů s převýšením více jak 2700 metrů, zamená pro všechny výzvu a současně nezapomenutelný zážitek. O to více, že se jednalo o jubilejní 30. ročník.

Specifikem tohoto závodu ovšem není jen jeho délka a počet startujících, ale také čas startu stanovený na 18:00. Kromě úvodního stoupání tedy celý závod probíhá za tmy, kterou narušuje pouze svit stovek čelovek. Celá trasa je totiž vedena po sjezdovkách, které mají stále velmi slušnou zásobu sněhu a během dne je zde plný lyžařský provoz. Pořadatelé tedy mohou trasu závodu připravit teprve po uzavření areálu.

Parťáka se mi nakonec podařilo sehnat až na třetí pokus. Karel, původem běžkař a nyní hlavní postava údržby běžkařských stop v Krušných horách od Dlouhé Louky po Komáří hůrku, je velkým srdcařem. Navíc má bohaté zkušenosti se skialpem nejen u nás, ale také ve velkých horách v zahraničí. Byl jsem tedy v klidu, že na cestu do neznáma budu mít nablízku zkušenou oporu.

Cesta

Jak je uvedeno v nadpise, i cesta může být cílem, a v případě mojí účasti na závodě Sellaronda Skimarathon toto určitě platilo. Nejen vzhledem k tomu, že se akce koná v Dolomitech, kam jsem se do té doby neměl možnost podívat, ale také díky samotné cestě z Teplic do italské obce Canazei.

Při plánování přibližně 700 kilometrové trasy mě v mapě zaujalo zejména Bolzano. Jedná se o město, kde sídlí společnost, pod kterou spadají značky Salewa, Dynafit, Pomoca a další. Prosklená budova s velkým logem Salewa je opravdu unikátní a mimo kanceláří, značkového obchodu a obří lezecké stěny je zde i kavárna, kde bylo téměř povinností se zastavit i za cenu menší zajížďky. Jako bonus jsme měli po cestě možnost zahlédnout také novou budovu Dynafitu v německém Kiefersfeldenu, která by měla být otevřena letos na podzim.

Úchvatná panoramata tyrolských hor v kombinaci s modrou oblohou už byla jen třešničkou na dortu a my se nemohli dočkat, až po celém dni v autě vyběhneme na prohlídku prvního stoupání závodu pod vrchol Passo Sella. Pak už jsme se vydali na hotel, kde nás čekali lidé z Dynafitu.

Závod

Vzhledem k pozdnímu startu bylo během dne potřeba načerpat síly a především se vhodně ve správný čas najíst. Po dopolední prezentaci byl plán jasný, tedy nachystat si výbavu a poctivě vyležet formu. Po třetí hodině byl na programu oběd v podobě špaget a na pátou hodinu odpoledne přesun na start. Být na místě hodinu před startem se zdálo tak akorát, avšak vzhledem k nepříliš široké ulici, kde se závodníci řadí, jsme se ocitli zhruba v polovině tisícihlavého startovního pole. Pro zajímavost, vzhledem k takto velkému počtu startujících a omezenému prostoru v uličkách Canazei jsme museli nést lyže v ruce, místo abychom si je připnuli na batoh, jak bývá při startech tohoto typu běžné.

Po hodině postávání v davu skialpinistů z celého světa je tu dlouho očekávaný start. Logicky se nejedná o žádný sprint. Vzniká pěkná tlačenice a dostat se k první sjezdovce je zejména o ostrých loktech, než o rychlých nohách. S Karlem se v té mele naštěstí držíme na kontakt a po obutí lyží začínáme první stoupání. Na sjezdovce se situace uklidňuje a startovní pole se krásně rozprostírá po celé šíři stoupání na Passo Sella. Nechtěli jsme se nechat hned v úvodu vyhecovat a snažíme se tak držet rozumné tempo, s čímž mívám často problém. Vzhledem ke Karlovo podrobné analýze celé trati jsme si ovšem dokázali dobře naplánovat tempo, abychom zvládli všechny kopce na trati.

Jak se blížíme k prvnímu vrcholu, mizí již slunce za obzorem a na sundavání pásů před sjezdem je potřeba použít čelovky. Následný první sjezd moje stehna celkem bolí, letos jsem toho příliš nenalyžoval, ale sjezdovky jsou vesměs upravené, což velmi pomáhá. Cesta dolu je celkem dlouhá a navíc se zde objevují úseky, kde musíme bruslit. Karel mi ve sjezdu trochu ujel, ale čeká na mě a společně vjíždíme do Selva Gardena. Zde musíme běžet s lyžemi v ruce k místu časomíry hlídající limit, na nějž jsme měli na vrcholu náskok jen pár minut. Příliš se tedy nezdržujeme ani na občerstvovací stanici, co nejrychleji nasazujeme pásy a vyrážíme na druhý kopec, Dantercepies ve výšce 2298 m. n. m.

Toto stoupání není tak členité, ale přímější a o to více prudké. Nacházím si však svůj rytmus a po hodině se dostávám na vrchol. Zde naopak trochu ztratil Karel. Vzhledem k mému pomalejšímu tempu z kopce jsme se ovšem domluvili, že nebudu na vrcholu čekat. Tahle taktika skvěle zafungovala a do Corvary pod třetí kopec dojíždíme opět spolu.

Třetí výstup vede zejména po lesních cestách a modrých sjezdovkách. Finální úsek se pak výrazně zvedá a na vrchol Bec de Roces ve výšce 2060 m. n. m. se jde v opravdu prudkém svahu. Opět se připravuji na sjezd s mírným předstihem před Karlem, ten ovšem přichází zanedlouho s komentářem: "Končíme." Jeden z pořadatelů mezi námi na trati změřil větší odstup, než jsme měli mezi sebou ve dvojici mít. S tím se nešlo smířit, věřil jsem tedy v italskou povahu a doufal, že nás nebudou na další kontrole řešit. Vyšlo to! Po sjezdu do Arraby projíždíme časomírou bez povšimnutí.

Závěrečný výšlap na vrchol Passo Pordoi ve výšce 2239 m. n. m. je nekonečně dlouhé a jeho zdolání nám trvá asi hodinu a půl. Dostáváme se ale na vrchol a už se těšíme na poslední sjezd do cíle. Po jednom kilometru sjezdu nás však od pořadatelů čeká jedna zákeřnost v podobě krátkého, ale mimořádně prudkého stoupání. Podle stop ve sněhu zde čelo závodu bruslilo, my ovšem, zcela vysíleni, sundáváme lyže a škrábeme se nahoru pěšky. Po opětovném nasazení lyží pokračujeme ve sjezdu a věříme, že už nás na trati nepotká žádné překvapení. V dolní části sjezdu, kde už byl terén hodně nerovný, vypíná Karlovi čelovka. Musím tedy jet první a svítit nám oběma na cestu.

Konečně se dostáváme do cílového města a do limitu 6,5 hodiny nám příliš nezbývá. Dáváme lyže na záda a běžíme městem do cíle, kde už pořadatelé pomalu balí bannery a sundávají vlajky. Co čekat, když už je dlouho po půlnoci. Hotovo! Jsme v cíli a hodinky Garmin ukazují 42 kilometrů, 2748 nastoupaných metrů a cílový čas 6 hodin a 21 minut. Pro někoho nic moc výsledek, ale my jej vzhledem k okolnostem bereme všema deseti.