Cykloturistika jen pro otrlé: Psychoakce ve Španělsku!

Psychoakce. Pojem, který se nám vryl pod kůži. Kombinuje v sobě slova, že je to fakt psycho, a že to je pořádná akce. Ostatně přesvědčete se sami...

Letošní přejezd měl pracovní název “Kompostárna”. Proč? Protože jsme jsme startovali v Santiago de Compostela, frčeli směr Portugalsko, pak se nasměrovali zpět na sever Španělska, abychom vymetli kopce spojené s Vueltou a končili za 8 dnů v Bilbau. Zhruba 1.400 km a 25.000 m převýšení.

Evropské cyklotrasy už máme celkem prozkoumané a navíc máme specifické požadavky. Když jsme přemýšleli, kam letos na podzim vyrazit, říkali jsme si, že oblast severu Španělska je pro naše putování v říjnu možná ideální. Hezky na jihu, počasí by mohlo být fajn (ano, by mohlo…). Pár dnů před odletem začal od Atlantiku pustošit Biskajský záliv a jemu blízké okolí hurikán Kirk, týden po návratu přišly do Španělska povodně…Byť počasí nebylo úplně podle našich představ, ve finále jsme měli velké štěstí, že naši dovolenou na kole neohrozilo.

Pohodová cykloturistika? Nic pro nás!

Historicky jsme profrčeli cyklotrasy např. ze Salcburku do Saint Tropez, z Ženevy do Nice, z jihu Itálie až do Bologny. Nutno podotknout, že nevybíráme nejkratší cesty, ale trasy pěkně peprné a atraktivní. Cílem pořádné psychoakce je mimo jiné duševní restart a fyzické zrušení. A pak náš sportovní výkon, překonat sám sebe, mít cíl, mít zážitek s partou, která je už roky prověřená a složená ze skvělých lidí.

Letošní cyklo dovolenou vymýšlel Jirka. Mimo jiné autor letošní Krušnoton tribute vyjížďky a také nových tras pro rok 2025 na ostrý Krušnoton. A moc se mu povedla. Podívejte se na ukázky profilů - není to líná cykloturistika po rovině, to by nás nebavilo :-)

Kopce jsou to, oč tu běží

Start celé psychoakce byl pohodový. Počasí bylo takřka cyklisticky ideální. Ale předpověď říkala, že se to brzy změní…A to brzy bylo hned odpoledne. Nemám rád jízdu na kole v dešti! Naštěstí dojezdy etap máme už většinou do rezervovaných apartmánu či hotelů, v teple a suchu. Uznávám, doby, kdy jsme spali ve stanech v kempech jsou tytam. Vyměkli jsme :-). Navíc si s sebou vezeme minimální zásoby jídla a většinu pořizujeme až na místě. Má to své kouzlo, objevovat místní obchody s lokálními potravinami.

Provoz je minimální, silničky houpavé a kroutivé, vesničky skoro bez lidí, příroda po tvrdém létě kupodivu plná svěžesti a všudepřítomných potoků a louží. Na naše říjnové poměry je krásně zelená, mechová. Občas vylezl i ten mozol a vše bylo rázem zalité povzbudivou náladou. Někdy nás kopečky dovedly i do vyšších míst (cca 1400 m), takže silnice přešla v silničku, pak v betonku a finále bylo na šotolině. Ale všechno v pohodě.

Občas jsme spali i ve větších městech, např. Ponferrada. Město velikosti Teplic. Ale ten život večer, to centrum, ta atmosféra běžného ne turistického města…můžeme jen závidět.

Kopců jsem za celou dobu vyjel už hodně. Dokonce by se dalo říct, že se na kopce hodně specializujeme. To, co nás ale čekalo, mě docela překvapilo. Že nám kopec někde vyskočil na sklon 18 %, ok. Že někde na pár desítek metrů i na 20 %, ok. Ale že pojedu kilometrové úseky v kopcích, které mají 24 %, na to nemám převody (byť jsem poprvé zvolil kazetu se 32 zuby).

Cannondale SuperSix Evo Hi-Mod dostává zabrat

Jezdím na Cannondale SuperSix Evo Hi-Mod na Ultegře Di2 a po takovém testu mohu s klidným svědomím říct, že tohle kolo opravdu funguje. Nikde nic nekřupe, sedlovka drží, kliky nevržou, hlavovka funguje. V Cannondale zkrátka vyladili silničku, která vám dělá radost a ne vrásky.

Ale zpět k našemu putování. Po extrémních letech, kdy naše etapy byly delší a náročnější, než se dalo od slunka do slunka stihnout, pohybujeme se od 130 do 200 km. I tak na kole trávíme skoro celý den. Ráno na 7:00 budíček, pak snídaně, balení a hned na kolo. Do cíle přijíždíme okolo 17 hod., ideálně stihneme sprchu, nějakou místňáckou večeři, brzy spát a další den znovu. Nezbývá vám moc času na nic jiného. A to je náš cíl.

Naše cyklorasa vedla po místních komunikacích s minimálním provozem, ale s naprosto autentickým prostředím španělského venkova. A to máme rádi. Putování přes tato místa na kole umožňuje vnímat atmosféru, kouzlo, ale i problémy krajiny. Na severu Španělska se umocňují rozdíly mezi městem a venkovem, mezi suchem v centrální části a neustálým vlhkem zde. Poznáváte kulturu, lidi, zvyky. A přitom sedíte v sedle svého kola, plníte si svůj tréninkový cíl a snažíte se být ve skupině ten nejrychlejší.

Podstatou je dostat se z bodu A do bodu B. Prostě musíme. I za cenu jízdy po tmě. Až v cíli totiž čeká jídlo a postel. K orientaci používáme Mapy.cz. Ty jsou jako vždy - skvělé!

Když pátý večer dojíždíme do typického místního městečka pod Angliru, prší, je 10 stupňů, nebe je ocelově šedé. Studujeme v místním baru profil, počasí a docházíme k názoru, že musíme onen hvězdný výstup vynechat. Důvodem je výrazně horší adheze zadního kola na vlhku při stoupání, ale také adheze obou kol při klesání.

Míjíme Angliru a razíme dál. Víme, že není všem kopcům konec. Další den trasa vede na podobný brdek jménem Covadonga. Od rána jedeme v mokru a chladnu. Klesáme 30kilometrovým sjezdem a ejhle, pod nástupem na kopec vysvitlo slunce.

Do doprovodného auta házíme vše přebytečné a v krátkém dresu s vestičkou v kapse letíme nahoru. Kopec je to nádherný. Zatáčky, různé profily, výhledy. Už chápu, proč je tak známý. Profil v horní části trochu kousne, ale i ty 15% rampy jsou oproti těm předchozím 20% snesitelné. V mysli každého je znát slavný Alberto Contador či Primož Roglič, kteří zde vyhráli etapy. Kilometr před vrcholem si všimnu za vrcholky úplně černé oblohy. Říkám si, že tohle nebude dobrý, ale že to snad stihnu vyjet a sjet dolů. Průsmyk nevede dál. Během 5 minut se ale radikálně mění počasí. Zima, vítr, déšť. Nikde nic, ale opravdu nic, pod co by se dalo schovat. Docvaknu vrchol, otáčím, oblékám vestičku a mažu dolů. Moknu, mrznu, nadávám, modlím se za destičky, aby ten 13kilometrový sjezd vydržely. Dole se klepu jak ratlík, navlíkám na sebe vše, co mám, a snažím se zahřát. Chvilku čekám na ostatní kluky. Dorazí a mluví stejně jako já o “nezapomenutelném zážitku”. Všem je ale jasné, že jediný způsob jak se zahřát, je sednou na kolo a jet rychle dál. 

Osmý den nás čeká poslední etapa do Bilbaa - přímo na letiště. Tam vytáhneme krabice od kol z auta, které vrátíme do půjčovny, přímo na letišti se převlékneme do civilu, zabalíme kolo a vše ostatní a ještě ten večer jsme doma. Obavy z cestování s kolem v krabici jsou během chvíle zažehnány. Z okna letadla vidíme, jak opatrně personál naše kola nakládá do letadla.

Sever Španělska je cykloturistický ráj. Stoupání skoro od moře do více jak tisíce metrů, pestrost a bohatost kraje, hrdost Basků, splnění letošního cíle - to jsou okamžiky štěstí! Naše parta se už teď těší, kam vyrazíme příště!