Den D - půlmaraton Karlovy Vary

Když mi ráno zazvonil budík, pocity byly smíšené. Za okny hustý déšť, přede mnou cesta vlakem do Varů a start až v 6 večer. Nadšení, které panovalo po celou dobu tréninku, najednou nikde. Říkala jsem si, co to má sakra znamenat. Na tenhle den se přece těším od začátku. K dnešku vše směřovalo.

Ke snídani jsem si dala ovesnou kaši s ovocným jogurtem a oříšky a během ní si v hlavě nastavila dva cíle: zaběhnout to pod dvě hodiny a taky si trať alespoň trošku užít. 

Už když jsem se blížila k Varům, nálada se mi zlepšovala. Poté, co jsem vystoupila z vlaku a slyšela už na nádraží hukot z celé akce, nadšení mě zcela pohltilo. Hodinky ukazovaly něco málo kolem 3. hodiny, a tak jsem měla ještě dost času nasát atmosféru procházkou po kolonádě a dát si lehký pozdní oběd.

Stávkující hodinky na startovní čáře

Hodinu před zahájením jsem už pomalu mířila do zázemí pro závodníky, převlékla se a zamířila na start karlovarského půlmaratonu. Prostor před startovní čárou se hemžil vrcholovými běžci stejně jako amatérskými nadšenci, všichni jsme netrpělivě očekávali zvuk výstřelu ohlašující začátek závodu.

Vyrazila jsem z koridoru E a v posledních minutách před startem ještě ladila hodinky. Tenhle výkon prostě chci mít zaznamenaný. Nicméně, co by to bylo za zážitek, kdyby byl naprosto bezchybný. Výstřel zazněl, přední řady se daly pomalu, ale jistě do pohybu a moje hodinky stále načítaly GPS. Za hlasité podpory nadšených všudypřítomných fanoušků jsem startovní čáru v mém dosud nejdelším závodě překročila i já. Ten pocit, kdy obě strany koridoru lemují skandující usměvaví fanoušci, je nepopsatelný. Hodinky jsem pustila rychle z hlavy a běžela.

Trénink na půlmaraton se vyplatil

Trasa začala hned zostra do kopce na druhé straně břehu od hotelu Thermal. Moje taktika nepřepálit začátek úplně nevyšla, dav mě strhnul a já nadšeně předbíhala ostatní běžce. 

Na prvním kilometru už jsem s obdivem potkávala první profesionální běžce, kteří se esíčkem vraceli zpět. Vedle fanoušků nás různě na trati podporovala živá hudba.

To vše, samozřejmě v kombinaci s tréninkem, smetlo všechny potenciální krize ještě před tím, než se jakkoliv přihlásily o slovo. Díky tomu se mi dařilo po celou dobu závodu držet podobné tempo. Když jsem ve druhé třetině závodu předbíhala vodiče 1:50, věděla jsem, že už se nesmím dostat za ně. 

Poslední třetina závodu se stále nesla ve znamení obrovské podpory ze strany pořadatelů, tak i přihlížejících fanoušků vykloněných z oken domů či přímo těch podél tratě. Mezi nimi nechyběla ani nejmladší generace. Děti nadšeně a s očekáváním nastavovaly svoje malé ručičky běžcům, kteří si s nimi plácali.

Závěrečné 2 - 3 kilometry jsem už věděla, že pod dvě hodiny závod zaběhnu určitě. Užívala jsem si každý další uběhnutý metr a neskutečně se těšila na cílovou rovinku a až proběhnu cílovou čárou.

Dokončila jsem půlmaraton v čase 1:49, na takový bych si ještě ráno skutečně nemyslela. Euforie a radost po obdržení pamětní medaile s vyrytým časem byly obrovské. 

Jestli jste nečetli o mých začátcích přípravy a zajímá vás, jak trénovat na půlmaraton, podívejte se na předchozí články, kde se dozvíte, jak to celé jednoho dne u piva začalo.